Stavák 28. 6. - 2. 7. 2008
Stavák 28. 6. – 2. 7. 2008
Už několik dnů před začátkem staváku se internetem začaly šířit nadějné zprávy: Duběnky na své závěrečné výpravě za nás odvedly tu nejtěžší práci, shrabaly seno na hromadu a vybudovaly latry. Kostra kuchyně na tábořišti stojí už mnoho let, nečekalo nás tedy nic takového jako loni v Rešovském údolí, kde jsme museli postavit tábor doslova uprostřed džungle.
Na srazu před skladem na Nedvědce jsme se dozvěděli informaci o něco smutnější: naše podsady už nemohou být skladovány v Dlouhé Loučce, budeme je tedy muset převézt do Olomouce a vynosit do patra. O tom však až později.
Za náš oddíl dorazili Lukáš, Michal, Pepa, Brácha, Medvěd, Čaroděj a já. Naložili jsme něco málo podsad, něco hodně beden v klubovně Duběnek a pavouky v klubovně naší. Po nejrůznějších komplikacích (Kiki si zapomněla ve školce kytaru; Pepův mobil na tomtéž místě našla nějaká dívka, zavolala jeho mamce a svědomitě telefon vrátila původnímu majiteli) jsme se dostali auty do Huzové.
První den jsme především nosili podsady s apokalyptickou scenérií arnoltického JZD za zády. Drolící se cihlové zdi prorostlé kopřivami a bolševníky, zrezivělé kusy železa, rozbitá okna a neomítnuté betonové pilíře dodávají tomu místu jedinečnou atmosféru zmaru, zoufalství a beznaděje. Tak nějak budou vypadat všechna naše města, až jednoho dne lidstvo vyhyne. Starý pán s bílým vousem (patrně strážce skladu) nám pomohl přeštípnout řetěz na dveřích a podsady byly volné. Celkem jsme do Arnoltic podnikli dvě cesty. Na tábořišti mezitím vyrostly první stany, hangár a nad jídelnou se objevila plachta.
Tím naše práce bohužel nekončila. V Dlouhé Loučce na nás čekala další sada podsad. Trvalo věky, než jsme jich část přeskládali na náklaďák a s částí se jednou provždy rozloučili (věnovali jsme ji majiteli největší hromady dřeva ve střední Evropě, který nás z dálky lačně pozoroval). Na korbě jsme asi po hodině pojali podezření, že nám někdo zezadu podsady krade a odnáší zpátky do skladu… Když jsme se za dvě hodiny dostali chodidly na úroveň mechu v okapu nad vjezdem, spíš mrtvi než živi, v psychickém stavu účastníků Napoleonova tažení do Ruska, podsady ve skladišti došly. Konec.
Večer se ještě trochu grilovalo (výtečné maso s ještě výtečnější brusinkovou omáčkou), zpívalo, natáčelo náš nekonečný film (skoro poslední záběry!) a nakonec i spalo. Ráno jsme vstali brzy, zmizeli ze spícího tábora a odjeli autobusem do Olomouce. Podsady přenocovaly na korbě a čekaly před klubovnou. Pokaždé, když se píše o jamboree a o chvále, kterou sklidili čeští skauti za své podsadové stany, celosvětový to unikát, napadá mě stejná myšlenka: podsady jsou fajn, pokud máte stálé tábořiště. Ne pokud je musíte každé léto po jedné shodit z auta, proklouznout s nimi úzkými dveřmi, vyškrábat se po schodech a umístit je v oblaku prachu na jejich místo na půdě.
Tehdy nás opustili Lukáš, Michal a Pepa, ke zpátečnímu vlaku jsme dorazili už jen čtyři. I přes speciálně nepohodlná sedadla se nám podařilo usnout, málem jsme Dětřichov přejeli. Cestu přes kopec do Huzové nám potom výrazně ulehčila paní středního věku se svým malinkým autíčkem; projevila takovou ochotu nás svézt, až jsme se báli, že se možná bude chtít účastnit i zbytku staváku.
Ještě jsme chvíli zápolili s latrami a umývárkou, než nadešel čas fotbalu a my se odebrali do místní hospody sledovat finále Eura 2008 mezi Německem a Španělskem. Kromě onoho vídeňského klání došlo i na několik utkání ve fotbálku stolním. Kolem jedenácté byla kofola dopita, došly desetikoruny, pohár se ocitl ve španělských rukou a my se vrátili nocí na tábořiště. Následujícího dne jsme postavili především hřiště na ringo a pokřtili ho v několika utkáních, naším přičiněním vznikla také odpadovka, sušák a stoly. Narazili jsme na drobnou překážku v podobě „zvykového práva“. Ukázkový dialog:
Ostnovec: „Proč se musí chodit zrovna tudy?“ (ptá se dívky, která se prodírá houštinou, přestože o kus dál vede rovná, upravená cestička)
Dívka: „Protože se tudy chodilo vždycky.“ A pak hledejte argumenty…
V průběhu dne dorazil také Žabák a zahrál si s námi několik partiček bangu. Abych však nezapomněl na naši nejoblíbenější kratochvíli! Na pantomimu! Hráli jsme ji s takovým zaujetím, že se k nám (našim členům a světluškám) přidali i Cup, Bloudil, Tesil a Žabák; cesty do Huzové a zpátky jsme si potom krátili vymýšlením nejrůznějších nezahratelných slov a výrazů. Nakonec jsme se shodli na tom, že asi nejtěžší by byla „chamraď“.
V úterý jsem se vydal na cestu do Olomouce pro kameru, abychom natočili scházející záběry, o tom, co se dělo na tábořišti, mám jen kusé informace, naštěstí od hodnověrných svědků. Jestli jsem to správně pochopil, Žabák vyhecoval ostatní k šíleným činům, Medvěd s Čarodějem si dali skleničku bzeneckého octa (a po zbytek dne se tvářili velmi kysele) a Brácha zase spořádal hrnek mouky. Inu, proti gustu žádný dišputát.
Ještě jsme pracovali (naučili jsme se, kam se na kamna od sprchy nasazuje hadice a že se musí otočit kohoutkem, jinak voda opravdu nepoteče) a k večeru se znovu odebrali do Huzové. V Tratorii se nám podařilo najít Vrtulku s Kačkou a přesvědčit je, aby šly s námi na kofolu. Toho večera jsme si už jenom povídali, přemýšleli o našem oddílu v dalším školním roce a hlavně o táboru, který začne za měsíc…
Za měsíc?! To uteče jako voda…